Toto každému známé koření, plné vůně, jsou sušená nerozvitá poupata tropického stromu hřebíčkovce. Používání hřebíčku jako koření je známo už odpradávna. Prvé záznamy o tom pocházejí z Číny asi ze třetího století před naším letopočtem. Hřebíček byl znám také starým Římanům, v Evropě se jeho používání obecně rozšířilo až ve středověku. Nejprve se obchodem s hřebíčkem v Evropě zabývali Benátčané, potom obchod ovládli Portugalci a lodi přivážející hřebíček z Indie byly nuceny vykládat svůj vonný náklad v Lisabonu. Pak se Portugalci museli o tento výnosný obchod podělit nedobrovolně s Holanďany a ještě později už monopol nikdo nechránil. Napomohli tomu Francouzi, kteří se zmocnili semen a pak i Angličané, kteří začali hřebíček pěstovat na Zanzibaru a Pembě.
Hřebíček se nejvíce pěstuje na ostrovech Zanzibaru a Pembě, na Madagaskaru, na Jávě, ve východní Indii a na dalších ostrovech této oblasti. Za nejlepší hřebíček je ale stále považován tzv. královský, který pochází z moluckého ostrova Ambiona.
Kvalitní hřebíček má být tmavohnědý, se světlejším poupátkem, nesmí mít černou barvu. Černá barva je znakem stáří a napovídá také o nedostatku aromatických látek. Květ nesmí být polámán, musí mít kalich i korunku. Při zkoušce na vodě kvalitní hřebíček klesá ke dnu nebo plave ve svislé poloze, kdežto nekvalitní zaujímá v tekutině polohu vodorovnou.
LÉČIVÉ ÚČINKY
Hřebíček obsahuje vysoké procento hřebíčkové silice, v níž je hlavní složkou eugenol. Hřebíček jako koření působí na chuť k jídlu, pomáhá při trávení. Středověcí bylináři mu přisuzovali "podporu žádosti tělesné".
VYUŽÍTÍ
Hřebíček se používá při speciální úpravě masa, v uzenářství, likérnictví, při nakládání zeleniny a hub, do omáček a kečupů, v menším množství i do vývarů. Silice hřebíčková se také z hřebíčku destiluje a používá se v kosmetice jako antiseptikum, k parfémování cigaret i v zubním lékařství.