Kmín luční nebo také kořenný je jedním z vůbec nejstarších koření. Pro svou aromatickou vůni byl považován za rostlinu, která chrání před zlými kouzly. Roste planě na našich lukách, v celé střední a severní Evropě, na Sibiři a v přední Asii. Jsou vyšlechtěny kulturní odrůdy kmínu.
Je to dvouletá rostlina z čeledi miříkovitých, která první rok vytváří růžici listů a v druhém roce vyhání dutou lodyhu s okolíky bílých nebo narůžovělých drobných květů. Plod se po dozrání rozpadá na dvě samostatné srpovitě zahnuté nažky, které se používají jako všeobecně známé koření.
Kmínové nažky se dají sbírat v červnu na lukách nebo se kmín pěstuje jako dvouletá rostlina na humózních půdách s dostatem vláhy, v polohách chráněných před větrem. Sklízí se v červnu a v červenci, když jsou plody ve dvou třetinách okolíků zahnědlé. Kmín se pěstuje u nás, v Nizozemí, Rusku a prakticky ve všech zemích střední Evropy i jinde.
LÉČIVÉ ÚČINKY
Vůni kmínu a jeho chuť dodává silice (s karvonem, terpenem a limonenem), oleje, flavonoidy, cukry a další složky. Silice je obsažena nejen v plodech, ale i v listech. Kmín působí na dobré zažívání, brání tvorbě plynů v zažívacích orgánech, proti křečím zažívacího ústrojí.
VYUŽITÍ
V některých kuchyních se používají i čerstvé mladé kmínové lístky a koření se jimi bylinkové a bramborové polévky, saláty, používají se do bylinkových omáček, pomazánek z tvarohu, pod dušená masa. Především se ale jako koření používají suché nažky. Je to nenahraditelné koření do žitného chleba, pečiva, k pečením, do kořenných směsí, omáček, polévek, pomazánek, při vaření brambor, ke konzervaci, při výrobě likérů, atd. Kmín lze používat jak celý, tak i mletý.
SKLADOVÁNÍ
Jako koření se nažky uchovávají v dobře uzavřených kořenkách a chrání se před světlem. Zvláště mletý kmín musí být v dobře uzavřených a pokud možno tak velkých nádobách, aby byly co nejplnější.